Co s leteckým modelářstvím???

Letecké modelářství dospělo v mnoha zemích, nás nevyjímaje, do tak vyspělého stadia, což si všichni modeláři uvědomují, že to nemohlo zůstat bez povšimnutí některých orgánů a institucí, což mnozí modeláři chápat nechtějí.

Technický a technologický pokrok umožnil takové razantní zvýšení výkonů modelů letadel v posledních desetiletích, že čím dál častěji zasahují do sféry využívané dříve pouze skutečnými letadly. Současně se zrodila a dále se vyvíjí aktivita ultralehkých letadel a v poslední době i bezpilotních prostředků.

Nastal čas kdy je vhodné a nejspíš i nutné uvažovat o konstruktivním dialogu s odpovědnými orgány, například o volbě vhodné formy rozumné regulace leteckomodelářské činnosti.

Pro modeláře zvyklého dosud létat kde chce a jak chce je samozřejmě nejpřirozenějším požadavkem zachovat současný stav co nejdéle, nejlépe napořád. Proti tomu však dnes povstala zcela opačná iniciativa spočívající ve státem připravované, tvrdé, explicitní regulaci činností leteckých modelářů.

Příslušníci obou táborů mají svoje oprávněné argumenty.

Modeláři, že jde o jejich soukromou aktivitu využívanou například k jejich aktivnímu odpočinku, kterou si sami financují. Jakýkoliv zásah zvenčí do této činnosti vnímají jako omezení svého soukromého práva.

Proti tomu stojí veřejný zájem státu chránit životy a zdraví občanů včetně jejich majetku.

Tyto dva zájmy existují od doby vzniku létajících strojů i jejich modelů. Ale až současný stav je konfrontuje tak bezprostředně, že je nutné najít společné východisko.

Tím by mohlo a mělo asi být zprůhlednění a zdokonalení stávající, již alespoň 50 let trvající, metody samoregulace leteckého modelářství.

Co je to samoregulace nějaké činnosti a jaké jsou její výhody či nevýhody?

Samoregulací, nejde o žádné hanlivé slovo, je nazýván stav, kdy regulované subjekty, v tomto případě letečtí modeláři, vytvářejí společně s příslušnými subjekty státní správy, kterými jsou Ministerstvo dopravy ČR a Úřad pro civilní letectví, vystupujících zde v roli odborných poradců či dokonce smluvních stran, si samy vytvářejí pravidla svého chování.

Samoregulace se využívá většinou v případech kdy se nejedná o extrémně silný veřejný zájem vyžadující radikální řešení. Pravděpodobnost úspěchu využití samoregulace vzrůstá s organizovaností pod silnou centrální organizací. Tento stav existuje pro cca 7 500 členů Klubu leteckých modlářů ČR. Dalších, odhadem asi 12 000 centrálně neorganizovaných stoupenců leteckého modelářství u nás, by mělo přehodnotit svůj přístup ke sdružování se do klubů či jinak nazývaných spolků tak, aby mohli být informováni o činnosti centrální leteckomodelářské organizace.

Tato organizace by měla být partnerem státní správy. Konzultovala by s ní rozsah nastavených pravidel tohoto samoregulačního systému, jejich dodržování, kontrolu a vyhodnocování. Zároveň by poskytovala oboustranné informace o tom kde a kdy by se mohly provozy prostředků civilního letectví nejčastěji střetnout s provozem modelů letadel.

Výhodou takovéhoto přístupu by byly větší povědomost Ministerstva dopravy a Úřadu pro civilní letectví o aktivitách leteckých modelářů a také určitá pružnost při aktualizaci nastavených pravidel podle dalšího vývoje v dané oblasti.

Zásadní nevýhodu jsme zatím neobjevili.

Každá samoregulace je vnímána jednotlivci mnohem pozitivněji než v případě tvrdé státní regulace, protože jde spíše o formu dobrovolného těsnějšího spojení s navazujícími odvětvími, kterými jsou v tomto případě civilní a vojenské letectví.

Zaměření samoregulace v řadách leteckých modelářů by se mělo ubírat převážně směrem:

• k iniciativnějšímu získávání informací o zásadách bezpečnosti provozu civilního letectví;
• k uvědomění si odpovědnosti za vlastní činy;
• k včasnému rozpoznávání hrozícího nebezpečí apod.

Pouhé striktní omezení není schopno tuto informační úlohu naplnit už jen z toho důvodu, že podvědomě evokuje odpor k danému problému.

Vezmeme-li v úvahu, že:

• modelář nemá k dispozici prostředky jak některá navržená ustanovení státní regulace při provozu modelu objektivně vyhodnocovat;
• množství modelů, které je v ČR provozováno;
• nedostatečné kapacity a prostředky státní správy pro kontrolu dodržování nastavených pravidel,

dojdeme k závěru, že navržený rozsah regulace státními orgány se mine účinkem.

S objektivním odstupem je nutno říci, že ani samoregulace ani tvrdá státní regulace nepřiměje všechny modeláře k obezřetnému chování. Takovýmto jedincům a skupinkám však mohou ostatní modeláři za podpory jejich klubů v rámci samoregulačních pravidel ztížit a po případě úplně znemožnit jejich nezodpovědnou činnost. A pokud jejich chování dosáhne hranice, kdy je bude možno považovat za trestný čin veřejného ohrožení, zakročí výkonná složka státní moci.

Optimálním řešením by ale mělo být zmapování trvale nebo periodicky dočasně užívaných míst ve vzdušném prostoru tohoto státu pro provoz modelů letadel. Tato místa by byla jakýmisi rezervacemi pro letecké modeláře a byla by i ctěna z pohledu ostatního leteckého provzu.

Naproti tomu by modeláři ctili zakázané a vyhrazené vzdušné prostory a k létání v prostorech, za jejichž užívání odpovídá konkrétní osoba by podřídili jejímu souhlasu a nastaveným pravidlům.

Létání ve volně přístupných částech vzdušného prostoru by poté nemělo být k žádné složce leteckého provozu řešeno diskriminačně. Vyžaduje však přistoupení modelářů na základní pravidla bezpečného létání tak, aby nedocházelo k ohrožení leteckého provozu ostatních.

Tento článek je naším skromným příspěvkem k celé problematice a měl by být také výzvou k všeobecné gramotné diskusi. Čas se krátí. Na podzim by mohlo být již pozdě a pak třeba již jen hůře. A to by byla velká škoda, obzvláště v době, kdy by se mohlo letecké modelářství ve své sportovní podobě zařadit mezi olympijské sporty.

Pěstovat letecké modelářství mimo rámec rozumných a všem stranám vyhovujících ustanovení, by nebylo dobré. Být jakýmsi „pytlákem-modelářem na panském“ snad nemůže těšit příliš mnoho lidí.