Zpráva o Mistrovství ČR kategorie RCEJ

Dostal jsem minulý týden pozvánku na výše uvedenou soutěž. Protože jsem se trochu v této disciplině angažoval, tak mě zajímalo jak se vypořádají soutěžící s blížící se nepříznivou změnou počasí, ohlášenou na právě minulý weekend.

Pro ty kdo nejsou obeznámeni s kategorii RCEJ uvádím, že se jedná o kluzáky s pohonnými jednotkami omezeného výkonu (cca 100W), motorovým letem max. 60s, celkovou měřenou dobou letu motorového i následného bezmotorového max. 10min a hodnocenou přesností přistání. Vítězí ten, kdo ze všech soutěžních kol nasbírá nejvíce bodů. Za letový čas je max. 600 bodů a k tomu za přesnost přistání max. 100 bodů. Hmotnosti těchto létajících strojů nejsou obvykle větší než cca 600g.

Letiště Brdo-Stará Paka, pořadatele soutěže LMK Nová Paka, je situováno cca západoseverozápadně v nadmořské výšce cca 400m . Přístup k němu je polní neudržovanou cestou. Po jedné straně plochy, ze východoseverovýchodu je lesní porost o výšce kolem 15m. Přes něj se prodíral vítr o nejmenší rychlosti asi 3m/s, když dosahoval maxima kolem 10m/s v nepravidelných nárazech a vytvářel tak intenzivní nepravidelnou přízemní turbulenci. Teplota byla kolem 12 stupňů Celsia.

Pořadatel vytýčil 9 startovišť pro více než 30 soutěžících. Byla uspořádána v podstatě za sebou ve směru vanoucích větrů.

Soutěžní stroje sestávaly většinou z kompozitových trupů opatřených nosnými a ocasními plochami postavenými z žeber a nosníků potažených foliovými potahy.

Nosné plochy byly vybaveny přinejmenším křidélky a mnohdy ještě doplněny klapkami. Ty působily i jako aerodynamické brzdy.

Profily nosných ploch nevybočovaly výrazněji z vžitých návyků, tj. byly vybrány pro slabý nebo jen nepatrně silnější vítr, což se projevovalo značným klesáním při pronikání kupředu. I když těchto snah bylo málo.

Většinou se jednalo o traverzování proti větru, to znamená létání s vybočením, což jak známo s sebou nese zhoršení výkonů. Mnohé modely byly řízeny tak, že převážně ve větru couvaly, což zhoršovalo původní výkony ještě více. Výsledkem pak bylo, že maximálně měřený čas 10 minut nenaletěl asi žádný soutěžící( v době, kdy píši tento příspěvek neznám výsledky soutěže). Celkem běžně bylo dosahováno časů mezi čtyřmi až asi šesti minutami. Výjimečně kolem osmi a půl minuty.

Všechny modely byly opatřeny pohonnými jednotkami vybavenými převodovkami a dosahovaly po ukončení motorového letu výšky nejméně 200m. To bylo pro menší modely již na hranici viditelnosti, jestliže neměly vhodnou barvu potahu nosné plochy.

Tato výška zaručuje modelům této kategorie let bez termiky kolem devíti a půl minuty. V sobotních podmínkách však termika prakticky nefungovala, protože čerstvý chladný vítr nedovolil slunci, i přes členitý a různorodý terén v okolí letiště, vytvořit dostatečná místní přehřátí k vytvoření vhodných stoupavých proudů.

Zkušenější modeláři dokázali občas využít malých bublin teplejšího vzduchu ke zmenšení ztrát výšky. Ale jen po několik málo sekund. Žádný model se nepokusil o více než jednu zatáčku během letu, protože to znamenalo značný snos po větru. Výjimky nastávaly u některých před přistáním. Mnozí modeláři však nesprávně odhadli směr turbulentního přízemního proudění a snažili se přistát rutinním způsobem získaným při slabých povětrnostních podmínkách. Naváděli svoje stroje, s malými zatíženími nosných ploch, šikmo proti větru a při povelu ke snížení rychlosti letu těsně nad zemí, kvůli snaze dosáhnout cíle co nejpřesněji, se stroje stávaly neovladatelnými. Ty se pak stávaly hříčkou turbulence a ani křidélka jim mnohdy nepomohla zabránit převrácení modelů „na záda“ po přistání. Což se nehodnotí příznivě. Docházelo při tom i ke zlomení trupů v typickém místě hned za centroplánem.

Na dalším obrázku je soutěžící ředitel soutěže p.Vladimír Čermák.

Snad by bylo pomohlo použití nosných ploch s profily o menších prohnutích a maličko větších tloušťkách. I při couvání nebo traverzování ve větru při jeho rychlosti kolem 10m/s byly totiž nosné plochy kluzáků obtékány příznivěji, než za bezvětří, pro což byly většinou konstruovány. Atmosférické podmínky byly v okolí letiště ale opravdu málo příznivé pro takovéto stroje, jejichž zatížení nosných ploch zřejmě nepřevyšovalo 22N/m2. Malé létající stroje s takovýmito zatíženími nosných ploch jsou v přízemní turbulenci velmi obtížně řiditelné. o přesnosti přistání, které je většinou dílem náhody, ani nemluvě.

Na dalších obrázcích jsou některé situace ze soutěže zachyceny. Sem obr. 304,305 a 306.

Pokud budou uplatněny v příštích obdobích uvažované změny stavebních pravidel, kdy bude možno použít střídavé motory o výkonech kolem 200W, ale bez převodovek, pak bude vhodné změnit stávají zavedená koncepční řešení. Něco obdobného jsme již odzkoušeli a zmiňujeme se o tom v jiném článku příštího čísla magazinu.