Malá ukázka z pilotního výcviku

Jednou v roce 2005 jsem měl možnost zúčastnit se jako pozorovatel, sedící za „bukem“, pilotního výcviku na dvoumotorovém letounu „Piper Seneca“.

Měl jsem s sebou fotoaparát a tak mě samozřejmě napadlo občas stisknout spoušť. Získal jsem několik obrázků okolní oblačnosti a také města, v němž právě probíhala demolice pivovaru, aby radní většího regionu mohli přesídlit do nového úřadu, což bylo mimo jiné prezentováno jako výhoda místních i okolních obyvatel. Nakonec se zjistilo, že to stálo obyvatele tohoto státu asi třikrát tolik než bylo halasně zpočátku proklamováno(rozdíl oproti původnímu rozpočtu byl „jen asi“ 1mld Kč).

Celý cvičný let trval asi 50minut a já jsem s nezakrývaným zájmem sledoval také to co se dělo v kabině. Instruktor seděl vpravo a žák vlevo. Do dění jsem přirozeně nezasahoval. Jen jsem se rozhlížel a snažil se v hluku obou pohonných jednotek něco z pokynů instruktora zaslechnout. Což se mi nedařilo. A protože jsem byl za okrajem zájmů obou pilotů začal jsem je zobrazovat na barevný film.

Já vím, že je mnoho fotografií s podobnou tématikou, ale tady mě zaujalo něco, co jsem ještě neviděl.

Nejprve předkládám dva obrázky, na nichž je patrno jednak postavení letounu při velkém úhlu náběhu při přibližování k runwayi a na druhém pak zmenšení úhlu náběhu, rovnání do směru a horizontu, protože přistávací dráha je již „na dosah“. To zná ledaskdo a já jsem to na tomto letišti, sice jen na německých kořistních kluzácích, zažil před mnoha desítkami let a za úplně jiných okolností, mnohokrát také.

V létání podle přístrojů jsem cvičen nikdy nebyl, ale měl jsem na základě všelikých informací potuchy o tom, co to asi obnáší. V okolí letiště se za tmy nesčíslněkrát pohybovaly letouny a já jsem je často sledoval podle zvuku a jejich pozičních světel, protože létaly nad místem kde bydlím. Také jsem věděl jaké to asi je na trenažéru a dovedl jsem si představit, že je velmi snadné bez pohledu na horizont ztratit nejen rovnováhu, ale i směr letu. Nevěděl jsem ale, že je možné trénovat let podle přístrojů ve dne za svitu slunce. Zřejmě jsem byl v tomto směru málo informovaný.

A abych neochudil případné ostatní zájemce zhotovil jsem několik fotografií, z nichž dvě zde zveřejňuji. Je to docela jednoduchá, zřejmě účinná i praktická metoda.

Pilot-žák dostane pro tuto úlohu neprůhledné „látkové vybavení“ připomínající části lůžkového povlečení, které mu prakticky znemožní výhled kupředu a na jeho levou stranu. Pak dostane povel - a teď leť. Nevím kolik toho žák ze svého sedadla neviděl, ale já jsem ze zadní pozice měl výhled dopředu zakrytý podstatně. Instruktor viděl dopředu docela dobře.

Z předchozích dvou obrázků můžete poznat prostředí takovéhoto „letícího trenažéru“. Vypadá to snadně, ale najít runway s takovým kusem „laňtuchu“ před sebou není zas tak jednoduché. Taky nebylo. Žák opakoval úlohu asi čtyřikrát podél celého letiště a při tom ještě měnil výšku letu. Ke konci se mu to již dost dařilo.

O tom jaké bylo v tu dobu počasí vypovídá další obrázek.

Pokud k tomu mohu mít svůj neprofesionální komentář, tak si myslím, že to není zase tak špatný způsob jak natrénovat let podle přístrojů, aniž by bylo nutno někde čekat v pořadí na trenažér. Zkouška “dospělosti létání podle přístrojů“, podle prve zmíněné metody za světla, se pak absolvuje za skutečné tmy snadněji.

Snad se nebude nikdo cítit dotčen tím, že jsem si dovolil zveřejnit zde článek s takovýmto obsahem a možná i prozradit know-how jednoho výcvikového střediska. Také se nedá vyloučit to, že to je praktikováno i někde jinde a dříve.