Dotaz a odpověď

Dostali jsme opět dotaz od našeho čtenáře V.R. a tak ho zveřejňujeme i s naší odpovědí, protože by mohl zajímat i ostatní.

Dotaz

Obracím se na Tebe s prosbou o odpověď na dotaz: „Jaký je princip zalétávání kluzáku, aby létal v režimu minimální klesavosti, nebo maximální klouzavosti“. Předpokládám, že z poláry modelu pro dané Re známe úhel náběhu křídla pro tyto režimy letu. Dosud jsem si myslel,že nastavím úhel seřízení stejný jaký je úhel náběhu křídla pro minimální klesavost, nebo maximální klouzavost. Optimální let pak budu seřizovat jen posouváním těžiště. Z Akademie letectví č. 7 u popisu k modelu Rorýs 29E jsem se dozvěděl, že vhodný úhel seřízení pro symetrickou VOP je 2,3 až 2,8° To je ale mnohem méně než uvedené náběhy křídla.

• Jaký je tedy správný postup zalétávání pro symetrickou VOP ?
• Jaký pro nosnou VOP ?

Naše stručná odpověď

Úhel seřízení není úhlem náběhu nosné plochy za letu. Hodnoty úhlu seřízení se většinou pohybují v rozmezí 0 až 4 stupně. To jsme vysvětlili již před nějakým časem v magazínu. Poučení lze rovněž nalézt ve vybraných výrazech pod písmenem „U“.

Úhly náběhu pro maximální klouzavost nebo pro minimální klesavost lze zjistit podle stručného postupu uvedeného v článcích o polárách v AL 3/09 a 4/09. Úhly náběhu jsou větší než úhel seřízení, kterému odpovídá příslušná poloha těžiště, jejíž nejlepší polohu, jak pisatel píše, je třeba postupným „dolaďováním“ (posouváním) nalézt. Tak je možné se dopracovat k nejlepšímu využití výkonových a letových vlastností letadla.

Pro většinu letadel platí, že se nedoporučuje posouvat těžiště příliš blízko k jeho aerodynamickému středu. To znamená směrem od náběžné hrany. Stejně tak je většinou málo výhodné ponechávat těžiště letounu příliš vpředu, myšleno na střední aerodynamické tětivě. Jistou odchylku lze nalézat u letounů s nosnými plochami v nichž jsou použity dvojitě prohnuté („autostabilní“) profily. U nich je těžiště obvykle před čtvrtinovým bodem střední aerodynamické tětivy. Nemalou roli zde hraje velikost a průběh klopného momentu profilu. O tom jsme již ale také psali.

Takhle je tedy možno, pomocí změn úhlů nastavení(pokud to je možné) a poloh těžiště, přistupovat k navrhování i zalétávání jakýchkoliv létajících strojů s pevným křídlem, ať již mají jejich VOP souměrné nebo mírně prohnuté profily.

Pro bližší objasnění přikládáme ještě dva diagramy polár profilu a celého modelu elektrovětroně z minulého čísla AL.

Nakonec přidávám ještě dva, trochu jiné obrázky o některých úhlech souvisejících s letounem s pevným křídlem. Zatímco úhel nastavení, úhel seřízení a úhel postoje jsme schopni popsat dost přesně, není tomu tak již u úhlu sešikmení proudu za nosnou plochou(též zvaným srázový úhel). Ten je třeba vypočítat. Má zhruba dvojnásobnou hodnotu, než úhel indukovaný(viz např. článek o trojrozměrném proudění v příštím čísle AL), který je důsledkem trojrozměrného proudění na nosné ploše.

Ale vůbec již nejsme schopni určit úhel náběhu za letu. Polohu letounu odpovídající tomuto úhlu za letu je třeba postupně nacházet v závislosti na tom toužíme-li po dosahování maximální klouzavosti nebo minimální klesavosti nebo je nám to celkem jedno, protože podřizujeme výkony letovým vlastnostem, například u akrobatických strojů. Takže úhel náběhu není úhlem seřízení, ale má s ním dost společného.

Ještě odpovím na to jaký je způsob zalétávání s VOP se souměrným nebo prohnutým profilem. V podstatě je stejný. Je třeba nalézt vhodnou polohu těžiště a tomu odpovídající úhel seřízení. Souměrný nebo prohnutý profil pro VOP vybíráme tak, aby při optimálním úhlu náběhu nosné plochy(viz prve) byl odpor VOP co nejmenší. To je vedle průběhu polár obou profilů, nejdůležitější.