Nová leteckomodelářská disciplina
létání vzdálenosti a rychlosti na uzavřeném trojúhelníku

Dnešního dne, t.j 22.8.2009, jsem poprvé byl účastníkem novodobé, sice již několik let provozované, leteckomodelářské discipliny. Došlo k tomu na letišti v Hronově-Velkém Poříčí. Počet stoupenců této kategorie byl kolem 17.

Oč se v tomto případě, který se zatím vymyká ze všech dosavadních kategorií v leteckém modelářství, jedná?

• K soutěžení jsou v kategorii standard připuštěny zmenšeniny skutečných větroňů v nejmenším povoleném měřítku 1:3. Dalšími dvěma kategoriemi, kde není omezení velikosti modelu, jsou oldies a větroně se zaklápěcím elektropohonem.
• Je vytyčena letová trať ve tvaru rovnoramenného pravoúhlého trojúhelníku, jehož přepona má délku 1 000m a jeho výška je 500m.
• Soutěžící může zahájit jednotlivé oblety v maximální výšce 500m, kam se dostane aerovlekem. Nejvyšší povolená vstupní rychlost na prolétávanou trať je 120km/h.
• Maximální letová doba pro dosažení co největšího počtu obletů „trianglu“ je 30 minut.
• Nejméně jedno kolo soutěže se vždy letí jako rychlostní disciplina jednoho obletu trojúhelníku.

A teď to čím se tato klání odlišují od všech dosavadních jež jsou leteckým modelářstvím uznávány.

Každý soutěžící, respektive dvojice jež při letu spolupracuje, je vybavena nástrojem umožňující jim prolétat trianglovou trať pomocí displeje přístroje s názvem „Skynavigator“. Jedná se o přístroj přenášející GPS data z modelu do PDA vybavený speciálním softwarem. „Skynavigator“ , který je neustále zdokonalován, má původ ve Švýcarsku a existuje s hlasovým výstupem i v české mutaci.

U pilota je po celou dobu letu přítomen druhý člen dvojice, který svého soutěžního kolegu informuje o poloze vůči vytýčené letové trati, oblétnutí jednotlivých jejich tří vrcholů, svislých pohybech atmosféry(termická klesání či stoupání), rychlosti letu a počtu dosažených obletů. Je to sice něco jako létání podle přístrojů s nápovědou, ale přesto úžasný nástroj posouvající možnosti leteckého modelářství jinam, než jsme dosud o něm uvažovali.

Nejsou zde potřební žádní jiní sportovní funkcionáři mimo vedení soutěže, které uskutečňuje breafing, zahájení, vyhlášení „oken“ jednotlivých kol, ukončení soutěže, vyhodnocení a vyhlášení výsledků. Nejsou zde žádní časoměřiči, počítači kol, hlídači obletů pylonů, bodovači apod., kteří jsou nezbytnou součástí ostatních leteckomodelářských disciplin. Je to nesmírný posun v kvalitě i možnostech radiem řízených modelů letadel a to nejen větroňů.

Pro pořádání takové akce, s 15 a více účastníky, je třeba mít k dispozici alespoň tři vlečné stroje s pohonnými jednotkami o výkonech v rozmezí 8 až 12kW. Ty si snadno poradí s větroni do 10kg a docela dobře i s těžšími(20kg a více) i když jim jejich vlek trvá o několik desítek sekund déle. Jestliže je soutěž dobře organizována a její účastníci disciplinovaní a s pravidly seznámeni, tak je možné zaznamenat každé 2 až 3 minuty jeden aerovlek. Na trati může tedy být snadno 7 – 8 větroňů. Takhle to bylo i v Hronově.

Vzhledem k tomu, že pozice soutěžících jsou přibližně v polovině přepony trojúhelníku je nutné mít vycvičenou krční páteř, protože nemalý díl letu se odehrává prakticky nad hlavou. Možná, že by se „hodilo“ i naklápěcí lehátko. Pro staříky, jako jsem já, určitě. Ale nevím jak to je s takovýmto vybavením v pravidlech.

Pak je ještě velmi důležité disponovat dobrým zrakem a ten podpořit vhodným zbarvením soutěžících strojů. I když nejpoužívanější bílá barva je z hlediska omezení ohřevu stroje slunečním zářením asi nejvhodnější. V 500m a výše nad zemí je však při bezmračné obloze viditelnost těchto strojů, s rozpětím menším než cca 3,5m, dost problematická.

Vlétnutí do slunce, čemuž se nelze při obletech vždy vyhnout, znamená nepříjemný zásah řízení modelu. To známe všichni my, kteří vzhlížíme k obloze jakmile zde tušíme nějaký pohyb nebo zaslechneme jakýkoliv zvuk. Sluneční brýle a čepice s velkým kšiltem nejsou úplnou spásou.

Nástroj, který soutěžící používají je však již doplněn pomůckou, která je schopna na displeji zobrazit polohu a směr letu větroně, aniž by byl viděn soutěžícím. To je pak opravdová a skutečná aplikace letu podle přístrojů a to mnohem obtížnější než u skutečných letadel, protože modelář ovládající svůj stroj se nachází pod ním v hloubce několika set metrů.

Zatím by to napoprvé o této disciplině v našem magazínu mohlo stačit. Připojujeme několik fotografii, které pomohou přiblížit atmosféru takovéto události. Značná část soutěžních větroňů je z produkce profesionálních výrobců našich nebo zahraničních.

A nakonec, podobně jako vícekrát před tím, porovnání několika případných kandidátů do nosných ploch větroňů této kategorie.

P.S. Více je možné se dozvědět o této disciplině na adrese http://www.gps-eurocup.ch/default.htm