CHAUVE SOURIS – NETOPÝR
model samokřídla z roku 1960

Přece jenom mi to nedalo, snad to nebude působit sebestředně, ale i k pobavení mnoha letecko-modelářských stoupenců bezocasých letadel, ukázat jeden z mých dávných výtvorů, kterým jsem chtěl „pozvednout“ výkon těchto létajících strojů. Měl jsem tolik sebevědomí v roce 1960, že jsem tuto skicu poslal i do francouzského Modéle Magazinu a oni ji zveřejnili. Tak jsem se odvážil, také trochu pro oživení i mých vzpomínek, ji nabídnout k posouzení i v tomto našem magazínu.

Je to koncepce poplatná tehdejším u nás dostupným znalostem podepřená několika mými pokusy se samokřídly. Nebyl jsem totiž zcela přesvědčen o tom, že létající stroje bez ocasních ploch vybavené dvojitě prohnutými („autostabilními“) profily nemohou dosahovat takových výkonů jako ty, jež vedle nosné plochy mají i plochy ocasní.

Tak jsem zvolil koncepci, patrnou z obrázku, s několika štěrbinami, o níž jsem si myslel, že mně pomůže dosáhnout dosud nedosaženého. Nestalo se tak a model vykazoval časy z 50m šňůry kolem 110s. Takže jsem byl zklamán. Později jsem postavil další bezocasé modely, které byly úspěšnější. To řešení s těmi štěrbinami nebylo asi to pravé.

Jak je patrno z náčrtu sestával model z žeber a nosníků. Potah byl papírový několikrát lakovaný. Bylo to obvyklé koncepční i materiálové řešení té doby. Dnes bych jako hlavní nosník použil dvě pásnice nad sebou propojené stojinou.

Pokud si vzpomínám, měl jsem s modelem určité obtíže při seřizování na krouživý let. Rovněž směrová stabilita nebyla, myslím, nijak vynikající, protože SOP byla blízko těžiště. Velikost štěrbin měla být podrobena delšímu testování. Nebylo však jednoduché udržovat klapky-křidélka ve stálých polohách po každém startu a přistání.

Asi po roce jsem tento stroj odložil a pak po několikaletém přenášení z místa na místo zrušil. Zbyl po něm jen tento náčrt a článek v časopise.