Štíhlá „á-dvojka“ z roku 1974

V tomto období zlotřilé pseudokomunistické normalizace života ve státě, kde jsme žili, jsme ještě stále poletovali s volně létajícími větroni a občas jsme se i umístili na předních místech v některých soutěžích, ale již jsme pokoušeli dálkově ovládané modely. Háčky pro krouživý vlek jsme ale neužívali. Spíše jsme setrvávali v tradičních způsobech vlekání na 50 metrové šňůře. A pro to jsme občas zhotovili i nějaké nové stroje.

Ten, který zde prezentuji byl určen do klidného povětří a proto měl alespoň na tehdejší dobu (dnes je to již jinak), dost velkou štíhlost křídla. Kolem 24. Pomocí ní jsem chtěl pokořit hranici 180s na jeden start bez termiky nebo se jí alespoň velmi přiblížit.

Trup pravoúhelníkového průřezu, včetně SOP, byl sestaven z balzových desek střední hustoty o tloušťkách kolem 3mm, potažen papírem a několikrát lakován. Ovládána byla směrovka lankem od vlečného háčku s pomocnou gumovou nití. V přední části trupu byl umístěn jednoduchý mechanický časovač determalizátoru.

VOP byla sestavena ze 4 nosníků, které byly opatřeny v roztečích po 40mm vždy dvěma balzovými pásky nad sebou. Ty vytvořily po konečném zbroušení do tvaru tvar profilu s převážně rovnou spodní stranou a mírně klopenou zadní částí. Potažení bylo slabým papírem několikrát lakovaným. VOP byla umístěna na horní části SOP (T-uspořádání) a ve spodní části opatřena závěsem z tenkého kovu, který pomocí 1 mm čepu a pružiny ji upevňoval za letu a po uvolnění lanka časovačem ji natočil do negativního úhlu cca 50 stupňů.

Nosná plocha byla opatřena profilem s převážně rovnou spodní stranou s klopenou zadní částí o hloubce 24mm. Přední část nosné plochy byla vybroušena z balzy střední hustoty o potřebné tloušťce a k ní byl přilepen hlavní nosník, ve střední části výrazně zesílený. Potah křídla byl středně silným papírem 4x lakovaným. Půdorysný tvar nosné plochy sestával ze střední obdélníkové části a dvou okrajových lichoběžníků s větším než dvojnásobným zúžením. Vnější části lichoběžníků v šířce cca 40mm byly přiměřeně sklopeny směrem dolů. Střední část křídla byla bez vzepětí. Obě okrajové část měly vzepětí tvaru jednoduchého „V“.

Křídlo bylo dvoudílné spojené ocelovou kulatinou o průměru 5mm, jež měla pouzdro v hlavním nosníku. Pomocný kolík o průměru 1,5mm se nacházel v přední části zadního nosníku vytvářejícího sklopenou část. Obě ocelové spojky křídla procházely trupem.

Větroň, jak již naznačeno, nebyl navržen a ani konstruován pro konečnou fázi vleku s razantním vystřelením o cca 5 až 8 m výše než umožňovala pouhá vlečná, i když napnutá, 50 metrová šňůra. Z cca 50 metrové výšky dosahoval tento stroj v podmínkách bez vertikálního proudění (termiky) průměrných časů kolem cca 150 s. Dosáhnout 180s, což je dnes u těchto modelů s razantním vystřelením po startu celkem obvyklé, se mi před 37 lety ještě nepodařilo.

Na křídle byl použit tabulátor umístěný na horní straně ve vzdálenosti asi 5% od náběžné hrany. Lety modelu se jeho použitím „umravnily“, ale výkony nijak zvlášť nestouply. Byl asi příliš tlustý.

Chtěl jsem ještě připojit fotografii, ale to co jsem z modelu po mnohonásobném přenášení a skladování našel, by bylo asi deprimující. Takže se zájemci budou muset spokojit jen s náčrtem.