Vzdálená soutěž
na návrh větroně
o rozpětí 13 m

1. část

Tohle je kratší, v podstatě dnes již jen zasněné podání jedné historky o tom „Jak český Honza do světa letadel v cizí zemi chtěl prorazit a jak se neprosadil“.

Občas se stávají mezi nebem a Zemí věci málo pochopitelné, skutečnosti dost vzdálené a mnohdy i působící úsměvně. Taková věc se mi přihodila počátkem roku 1971 v době „pseudokomunizmu“, který zde začal normalizovat život. My jsme si v té době ještě mysleli, že to nebude snad až tak děsivé, protože jsme stále naivně doufali v pozitivní změnu režimu, v duchu nereálně vyhlašovaných idejí několika měsíců roku 1968 a celého roku 1967. To jsme se ale spletli a to na dost dlouho, což jsme tehdy stále nehodlali pochopit a smířit se s tím. To ale taky bylo všechno, co jsme s tím mohli dělat.

Přesto nebo snad právě proto zapůsobila nepatrná zpráva v tehdejším „Letectví a kosmonautice“ o tom, že v Austrálii vypsali anonymní soutěž na větroň vhodný pro amatérskou stavbu o rozpětí 13m, jako malá rozbuška. Alespoň na mě. Když jsem to později tehdejšímu šéfredaktorovi oznámil, co jsme si troufli, to bylo v roce 1972, tak se již neozval a mám silný pocit, že se trochu i bál si s námi ještě něco začínat. To, ale předbíhám.

V předchozích obrázcích je možné zaznamenat moje české poznámky k anglickému textu podmínek. Ty nebyly nijak vlídné, a jak se ukázalo později ani výhodné. Odměna pro vítěze v soutěži byla 1000 australských dolarů. Výkresy a výpočty, prostě veškerá dokumentace specifikovaná v podmínkách mohla být opatřena pouze identifikačním číslem. Žádná jména, žádné datum. My, tehdy jsem to byl jen já sám, jsme obdrželi číslo 5. Jak jsem se později dozvěděl, z Německa, bylo celkem 6 účastníků soutěže.

A pak to začalo. Podařilo se mi přesvědčit mého přítele Standu Prokeše, zdatného konstruktéra, aby se mnou do toho šel. Ten s tím souhlasil a začali jsme tvarovat náš výtvor.

Koupil jsem si půlmetrové logaritmické pravítko. Tehdy zde komputery byly jen sovětské provenience. Na ně nikdo, jakožto pouhý občan státu, neměl nárok. Možná i proto, že zabíraly ve speciálních místnostech desítky metrů čtverečných. Takže jsem byl sice vybaven pro násobení, dělení, mocniny, odmocniny a goniometrické funkce, ale sčítat a odčítat jsem musel, jako dříve, „ručně“ vlastní hlavou. Dnes si to již nedovedu vůbec představit. Byla před námi mnohaměsíční práce s velmi nejistým výsledkem už jenom proto, že Austrálie je dost daleko.

Nejprve, ale bylo nutno získat alespoň nějaké důležité informace a případně další spolupracovníky. Začal jsem s tím, že jsem drze navštívil tehdejší VTA v Brně, kde jedině v tehdejší ČSSR probíhala výuka související s letadly. Zde jsem nejprve asi trochu vyděsil ty profesionály, k nimž jsem se tak trochu vetřel. Ti jakmile pochopili o co se, v daných nepříznivě se vyvíjejících politických podmínkách, pokouším, mě ještě ten den seznámili s jejich nejmladším kolegou Bohumírem Hořením. Toho jsem skoro přesvědčil, když jsem mu vylíčil, jaké dobrodružství chceme spáchat.

V Brně jsem dostal také tip na dalšího možného „spolupachatele“ Jana Janovce. Ten působil v Orličanu v Chocni, protože byl krátce před tím pro malou politickou spolehlivost z VTA vyhozen.

Takže jsme tenkrát, na počátku roku 1971, byli čtyři. Dnes už jsme ale jen dva. Honzík Janovec a Bohoušek Hořeních k mému velkému zármutku předloni zemřeli. A snad i proto jsem se rozhodl zaznamenat tuto příhodu s „třináctimetrovkou“.

Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsme se všichni dohodli na velikostech, tvarech a technologii stroje. Myslím, že uplynuly asi dva měsíce, než jsme byli schopni odsouhlasit si vzájemně to co je v následujícím obrázku s uvedením předpokládaných výkonů

Pracoval jsem na tom každý den několik hodin a Standa P. také. Mezitím jsem kontaktoval NACA v USA a prof. Wortmanna v Německu. Poštovní spojení fungovalo celkem bez obtíží a tak jsem postupně obdržel v odpovědi na své dopisy z USA….. Nevěděli jsme totiž jaký profil křídla zvolit. Německé profily göttingenských řad se nám příliš nezamlouvaly. Získané podklady byly podrobeny pečlivému rozboru, zhodnoceny jednotlivé možnosti a pro ně určeny směry řešení.

Nakonec to ale dopadlo jinak.

S angličtinou jsme měli také nemalé potíže a nebýt jednoho laskavého pracovníka oddělení VTEI jednoho podniku, tak bychom to možná ani gramotně nestihli. Přesto je anglický text zřejmě dost kostrbatý, protože letecké názvosloví v angličtině nebylo jako houska na krámě.

Z předchozího obrázku je patrné oč jsme celý rok usilovali a jak jsme to vyřešili. Naší prioritní snahou bylo vedle co nejlepších výkonů navrhnout létající stroj vhodný pro co nejjednodušší výrobu a to v amatérských podmínkách, jak přikazovaly podmínky soutěže. O nějakou dobu později bychom již postupovali odlišně, nemluvě o dnešku. Ale to jsou jen kondicionály a ty věci neřeší.

Jak to zhruba všechno probíhalo, během cca 1 roku je uvedeno v následujícím stručném záznamu.

• 5.1.1971 jsme vznesli písemný dotaz na vyhlašovatele soutěže „Australian Gliding“
• 22.1.1971 přišla od nich odpověď s podmínkami soutěže. Mimo jiné bylo povinností předplatit si jejich časopis. Protože jsme neměli cizí měnu, o československou nikdo nestál, bylo dohodnuto, že pro ně recipročně zajistíme předplatné „Letectví a kosmonautika“ (100,-Kč časopis + 340,-Kč porto)
• 2.2.1971 jsem napsal dopis panu prof. F.X Wortmannovi do Stuttgartu, s žádostí o poskytnutí nějakých aerodynamických charakteristik vhodných profilů pro naši práci
• 8.2.1971 jsem poslal obdobný dopis p. prof. R.Peškovi na ČVUT
• 14.2.1971 jsem podobným způsobem psal do NACA v USA
• 24.2.1971 jsem chtěl pomoc od OSTIV ohledně předpisu Airworthiness Requirements for Sailplanes, ale neuspěl jsem, protože jsme neměli 2,5 US $.
• 9.3.1971 odešel dopis na Popular Flying Association do Anglie
• 12.3.1971 došly podklady od prof. Wortmanna
• V dubnu pak materiály od p. H. Zachera z DVL Mnichov z X. OSTIV Congress související s větroni o menších rozpětích.

• 6.5.1971 přišel dopis z SZD Bialsko-Biala, kde snad také projektovali 13m větroň. Moc nám toho ale neřekli
• 11.5.1971 chtěli na nás z Popular Flying Assotiation nějaké fotografie našeho stroje. Ty jsme ale samozřejmě neměli.
• 19.5.1971 dopis od M.Simonse z Australian Gliding, že mají přihlášených 18 účastníků soutěže, mezi nimi i p. A. Kraloviče z Trenčína
• 11.6.1971 došel NACA Report No. 824 od p. L.K. Loftina z USA. Protože se nevešel do schránky tak mi ho „pečlivý“ pošťák hodil přes plot do zablácené trávy.
• 29.8.1971 přišla odpověď, na náš předchozí dotaz, z Langley Research Center NACA o tom jak posuzují drsnost povrchu a dodržení tvaru profilu
• 1.9.1971 v dopise z Australan Gliding nám mimo jiné oznamovali, že:
  „dead line“ soutěže je 1.12.1971
  1.cena – 1000 $A; 2.cena-200$A ; 3.cena - 50$A
  je registrováno celkem 29 soutěžících-9 z Austrálie,7 z USA, 3 z ČSSR, z Německa,UK a Maďarska po 2 a z Finska, Nového Zélandu a Polska po 1
• 6.11.1971 byly odeslány 4 kopie našeho návrhu do Austrálie
• 11.11.1971 byly všechny 4 kopie z hradecké celnice vráceny
• 17.11.1971 se mi podařilo přes pražskou celnici poslat ten vrácený balík znovu. A bylo to jen proto, že tam pracoval jeden vstřícný pražský plachtař, který když se dověděl o co se jedná, tak to promptně zařídil. Před tím jsem celé dopoledne děsil úředníky na ministerstvu průmyslu a zejména na ministerstvu obrany, tam přede mnou dokonce utíkali, se žádostí o povolení vývozu dokumentace letadla. Byl to horor i pro mě, protože čas se krátil a do Austrálie bylo dost daleko. Když jsem platil znovu 400,-Kč porto tak na poště lidi kolem mě vyplňující všeliké poštovní formuláře na mě s údivem zírali.
• v lednu 1972 jsem poslal děkovné dopisy prof. Wortmannovi, do NACA, H.Zacherovi a do Popular Flying Assotiation
• 10.1.1972 jsem poslal slíbený článek do Letectví a kosmonautiky(text + 2 výkresy). Ten nebyl nikdy zveřejněn, zřejmě z obavy již fungující pseudokomunistické normalizace. Možná, že je tam ještě dnes v archivu. Nebo zmizel ve sběru starého papíru.
• 16.1.1972 došel dopis od německého účastníka soutěže p. W.Ketterera s náčrtem a technickou charakteristikou jeho návrhu. Je to pěkný návrh s tehdy „módními“ motýlkovými ocasními plochami. Podle našeho mínění však amatérské stavbě a jejím možnostem poněkud vzdálený.

A jak to nakonec dopadlo????

V průběhu roku 1972, po několika našich urgencích, jsme se dozvěděli, že soutěž byla zrušena a proto žádné výsledky nebyly vyhlášeny. To bylo dost podlé od garanta soutěže. Že by je celkem 1 250$A zruinovalo??? Nebo to byla bezpracně získaná poměrně rozsáhlá dokumentace pro místního výrobce větroňů?! To jsou jen naše dohady, které po 39 letech ani nemají žádnou váhu.

Pak jsme se jenom dozvěděli, jakousi oklikou, že účastníků zbylo nakonec jen asi 8.

A tak skončila anonymní a v podstatě i pragmatická(to je dost slušné adjektivum), soutěž vypsaná časopisem Australian Gliding v roce 1970, o níž přinesl krátkou noticku náš časopis Letectví a kosmonautika.

My čtyři jsme v roce 1971 tomuto „don kichotovskému“ snažení obětovali přibližně 3 500 hodin projekčních a konstrukčních prací a asi 2 500,-Kč přímých nákladů.

„Dobře jim tak“ řeknou asi někteří, ale my jsme při tom zažili docela zvláštní dobrodružstí. To nám pomohlo překonat zesilující normalizační represe tehdejšího režimu a nám dvěma se St. Prokešem získat dva kamarády J.Janovce a B.Hořeního. A proto to jen tak do prázdna neskončilo. Ale to už je jiná historie.

Z předložené dokumentace v tomto magazínu je možné pochopit s čím vším bylo nutno se vypořádat a to se jednalo jen o návrh. Velmi obtížné například bylo navrhnout tvar trupu s co nejmenším odporem a ještě přijatelným vzhledem a nezbytným komfortem pro pilota. To se myslím povedlo a St. Prokeš dokázal, že v jeho tvarech je jen nezbytný počet nerozvinutelných ploch, které komplikují výrobu kvůli potřebným přípravkům (formám).

Také nebylo jednoduché popsat srozumitelně výrobu jednotlivých částí větroně. To jsme, ale myslím také zvládli dost instruktivně do značné hloubky.

O tom, jaké prvotní výpočty bylo nutno vypracovat, svědčí také několik desítek přiložených stran. Nechtěli jsme se chlubit a ani dokazovat, že je to možné zvládnout v omezených podmínkách našeho volného času. Chceme tím jen poukázat na to co je asi nejméně třeba, jestliže se někdo rozhodne jít cestou stavby svého vlastního stroje.

Vycházeli jsme při tom ze zvyklostí a předpisů v té době platných a uznávaných. Dnes je to trochu složitější zvláště v dokazování letové způsobilosti nového stroje, i když to počítače a v současnosti využitelné výpočetní metody nesmírně usnadňují. Také informací o aerodynamických charakteristikách vhodných profilů je dostatek.

Rovněž materiálů vhodných, i když ne právě levných, je v dnešní době hojnost. Před 39 lety kompozitové technologie a materiály byly teprve v mírně pokročilém stadiu využívání. Dnes se bez nich neobejde v podstatě skoro žádný nový létající stroj.

Není možné zapomenout také na přístrojové vybavení včetně komunikačního spojení pilota se Zemí, jaká jsou dnes k dispozici.

Atmosféra Země je však dnes podstatněji zaplněna létajícími stroji a vhodných prostorů pro sportovní létání nebo poletování pro zábavu a radost je stále méně. Mimo to je létání stále nákladnější a ne každý ho může bez větší finanční zátěže provozovat.

Také počet bezpečnostních předpisů a úřadů, v jejichž kompetenci je dozor nad veškerým civilním letectvím, zmohutněl několika násobně.

Takže přijměte zde zveřejněnou dokumentaci našeho návrhu 13 metrového větroně, dokonanou před 39 lety, s nadhledem a vůbec ne jako varovně vztyčený ukazováček pro ty kdo by se chtěli podobnou cestou vydat.

A nyní následuje několik stránek českého úvodu pro ty kdo by v anglickém jazyce mohli trochu zabloudit.

Následující stránky textu, včetně obrázků, výkresů a výpočtů jsou již jen anglicky (my si aspoň myslíme, že je to angličtina). V první části se jedná o úvodní popis a jakýsi grafický manuál pro výrobu stroje.