„Vymírající“ kategorie RC-V1

Tak jako lidská bezohledná civilizace přispívá k zániku více druhů z rostlinné i živočišné říše, tak i technický pokrok využívaný v leteckém modelářství způsobil odsun některých dřívějších kategorií na okraj zájmu stoupenců letectví, protože jejich provozovámí již nenabízí vyloučení dostatečného obsahu adrenalinu v jejich krvi kvůli svým nedokonalým vlastnostem.

Jednou z těchto kategorií byly, a snad ještě dnes občas někde jsou, radiem ovládané větroně kategorie RC-V1. To jest modely větroňů u nichž byl ovládán jen jeden prvek a tím byla směrovka.

Kdysi to byl velký pokrok, jestliže bylo možno ovládat na dálku bezmotorový model tak, aby se pohyboval buď v levých nebo pravých kruzích, nebo letěl přímo anebo dokonce kličkoval jako plachetnice na vodě proti ne příliš silnému větru. Za opravdu větrného počasí to byl boj s povětřím, který nezřídka končil přistáním hodně daleko od místa startu, obvykle po větru. Rovněž zatáčky bylo buď výkluzové nebo hodně skluzové. Potřebná míra praxe byla proto nezbytná.

Za slabého větru to však bylo polétání milé a i přistání se uskutečnila blízko místa startu. Rovněž létání v termice nebylo až tak obtížné. Složitější bylo dostat model z větší výšky na Zem. Obvykle to byly krkolomné sestupné křivky, jež nezřídka ničily nosné plochy a tím i modely. Ale v porovnání s volně létajícími modely to byl obrovský pokrok.

Pro různé rychlosti větru bylo nutno buď měnit nastavení nosné plochy nebo VOP. Nebo posunout mírně těžiště. A také zatížit nebo odlehčit model kvůli změně rychlostí letu. Byla to trochu alchymie, ale dopriovázená dostatečnou mírou vzrušení a radosti, když se to povedlo.

Příčinou tohoto stavu v leteckém modelářství byly tehdejší omezené možnosti opatřit si alespoň nějakou soupravu pro dálkové ovládání. A těch bylo u nás v letech 1965 až 1978 nejvíce jednokanálových, tj. takových, které byly schopny s určitou spolehlivostí ovládat jen jeden prvek řízení.

Patřil jsem také k těm několika stovkám majitelů jednokanálových souprav v roce 1974. Už ani nevím, která to byla. A tak pouze zbývalo navrhnout a postavit nějaký vhodný stroj. Ten je na následujícím obrázku.

Jeho rozměry i tvary včetně hmotnosti jsou na něm uvedeny. Protože jsme v těch letech měli s ing. B. Hořením solidní možnost, jako jedni z prvních nejen u nás, ale i mimo tehdejší ČSFR, dost věrohodně testovat v aerodynamickém tunelu tehdejší VAZ v Brně několik profilů při velmi nízkých rychlostech(při Re číslech mezi 30 000 a 250 000), tak jsem jeden z nich použil do nosné plochy „KIWI“. Chtěl jsem ho ověřit v praxi na skutečném křídle.

Byla to volba poplatná tomu, že na větroni byla ovládána pouze směrovka. Pro větrnější počasí to byla volba celkem správná. Pro podmínky s pomalým prouděním vzduchu-větru, to chtělo profil s trochu větším prohnutím. Přesto jsem nebyl nijak zklamán. Poletoval jsem s tímto strojem několik týdnů, až jsem si troufl odstartovat do nenadálého prudkého větrného poryvu doprovázeného silnou sněhovou přeháňkou. Model na „gumicuku“ zmizel ve výšce asi 150 m ve vánici. Pak se mi podařilo ho „poslepu“vypnout, ale už jsem ho ten den nenašel. Druhý den mi majitel zahrádky, nalézající se asi 500m od místa startu, podal se zřejmým sebezapřením trosky toho co ještě nedávno docela dobře poletovalo vzduchem.

Pak jsem již nikdy model s dálkovým ovládáním jen jednoho prvku nepostavil.