A je tu další z mnoha bezpilotních systémů a opět je to armáda, tentokrát japonská, která do takové činnosti vkládá prostředky. Tak už to na světě chodí a my se s tím asi musíme smířit. Protože využití UAV není striktně vždy jen vojenské.

Tento výtvor zachycený v následujících dvou obrázcích má kulovitý tvar sestávající z jakéhosi kulového roštu vytvořeného několika meridiány a rovnoběžkami, asi z uhlíku a mohl by mít průměr kolem 500 mm.

Je deklarovaná jeho malá poškoditelnost a malá možnost znemožnění pohybu při styku s nějakou vnější překážkou. Což může být celkem oprávněné, pokud ta překážka nepronikne dovnitř do té „kulové příšerky“ a nezachytí se za některou část vnitřní vestavby. Od svislých, šikmých i vodorovných , ne příliš členitých ploch, se celkem spolehlivě odráží a pokračuje v trojrozměrném pohybu dál. Těžiště celého stroje je situována zřejmě v jeho spodní polovině, aby tah vrtulové pohonné jednotky, hlavně při uvíznutí na vodorovných plochách, mohl být využit k dalšímu pohybu.

Vrtulová pohonná jednotka je kloubově uložena, aspoň to tak vypadá z nepříliš kvalitních video záběrů, v horní části stroje, což ji umožňuje vektorování tahu. Tím je možné měnit nejen směr pohybu, protože létáním se to dost dobře nazvat nedá, ale i nabývání vhodných poloh k dalšímu pohybu po nárazu na překážku. Je to letoun s rotujícími nosnými plochami a nějakou soustavou křídel a možná i plošek umístěných na kulové ploše.

Tento UAV je schopen dosahovat rychlostí kolem 65 km/h. Bližší údaje o hmotnostech nebo pohonné jednotce jsem nesehnal.

Výrobní cena je snad 1 000 USD. Stroj zatím není uzpůsoben k autonomní činnosti, i když kamera a několik čidel je v něm instalovaných.

Video z předvádění je možné nalézt v článku magazínu OSEL

13. 6. 2011 © Jaroslav Lněnička

P.S.: Podklady, které jsem doplnil svým komentářem, jsem získal z magazínu OSEL.