Nedalo mi to, když jsem se probíral skoro zapomenutými materiály z doby o témeř 28 let zpátky, abych se  nepokusil  připomenout je dnešním stoupencům létání u nás, i když o to možná někteří ani nestojí. Je to celkem nudné čtení, protože obrázky  z té, v podstatě zoufalé akce, nejsou žádné a obsah i forma předkládaných informací byly poplatny té pseudokomunistické době, v které jsme se snažili vykřesat nějakou jiskérku pro vzplanutí ohně, jímž mělo být oficiální povolení úřadů k poletování na ultralehkých letadlech.

Na to měl sice podle ústavy každý občan právo, ale všelidová spravedlnost to tehdy neumožňovala. Byl to hřích proti lidové demokracii chtít si létat jen tak. Musíme se na to, soudruzi, dívat třídně. To by tak hrálo, soudruzi, abychom si nechali každého dělat co by chtěl. O všem musíme vědět, soudužsky to projednat a zakázat.

Takováto byla atmosféra těch let a my jsme si naivně mysleli, že to soudruzi přivítají. Mohlo nás to napadnout jak to může dopadnout. Ale nedali jsme si pokoj.

Tato neobvyklá iniciativa nevznikla najednou, ze dne na den. Když jsme se v roce 1970 zúčastnili soutěže Australian Gliding na návrh amatérské stavby kluzáku 13m, která byla  po neférovém rozhodnutí zrušena( to již všech asi 6 návrhů do Australie došlo), tak jsme se snažili nabídnout naše aktivity v  tuzemském prostředí, aby se oživil park kluzáků v aeroklubech.

To se nepovedlo z důvodů, které zde nebudu  rozebírat, nebylo to však z naší viny. Svazarm neměl zájem a jen se mi, svým tehdy velmi aktivním soudruhem angažovaným v aeroklubovém dění, vysmíval v dopisech.

Kluzák VSO 10 se paralelně s tím teprve začal koncipovat a o tom jak to postupuje jsme věděli. Svazarm prostřednictvím svých funkcionářů diktoval nesmyslné podmínky, takže hoši v Orličanu z toho byli chvílemi i dost zoufalí. Ale nakonec to dokázali.

Já jsem troufalou  myšlenku neustále se vtírat s tím, že bychom chtěli, a byli bychom rádi, a snad by to i mohlo k něčemu být,… opustil na několik let a jen jsem se z povzdálí díval. Jenže jsem se s tím uvnitř nesmířil.

A pak nastala doba po roce 1980. Začaly pokoutní úpravy starších kluzáků opatřených motory a vrtulemi a docházelo k ilegálním letům v takových místech a jen do takové výšky, aby to nevzbudilo pozornost SNB (Sboru národní bezpečnosti-tehdejší policajti) a radarů. Nebylo to příliš bezpečné a také ne příliš časté. Ale bylo to mezi stoupenci letectví veřejné tajemství. Létalo se i s montgolfiérami a ty byly později omezeně omilostněny a mohly se občas vznášet.

A tak jsme se (byl jsem to hlavně já, abych se neschovával zbaběle za ostatní) znovu dobrovolně, bez požehnání mnoha soudruhů v tom svazarmovském jařmu, aktivovali. A o tom jak o to asi probíhalo v asi pěti měsících let 1983 a  1984 se pokusím podat stručnou informaci. Snad se tím, že zveřejním jména některých odvážných aktérů tohoto dění, nedopustím nějakého zločinu. Bez jmen by to ale nebylo to pravé. Případné důsledky jsem ochoten nést.

Na dalších dvou obrázcích je příklad toho jak si odvážně a obětavě počínali někteří stoupenci létání u nás na vlastních strojích bez ohledu na policejní a svazarmovskou nevoli.

 

Pan František Rapáč z Havlíčkova Brodu mi napsal v dopise z ledna 1984 :

Vážený pane Lněnička,

pošlete bližší informace. Moje největší přání by bylo, aby se mohlo legálně létat v kategorii UL. Je potřeba ale rozumné předpisy- takové, které by rozvoji této kategorie létání nebránily nebo dokonce ji neznemožnily pro většinu zájemců. Fotky si můžete ponechat. Čekám na zprávu od Vás  a jsem s pozdravem „letu zdar“.

František Rapáč

A o tom jak to tehdy, v prostředí velmi nepřátelském k amatérskému létání, probíhalo přinášíme několik dokumentů. Je to celkem nudné čtení, ale vypovídá dost dobře o tom, jak to bylo a na co ještě  někteří občané vzpomínají jako na lepší časy, než jsou dnes. Pozorný čtenář nechť si vytvoří vlastní úsudek.

Zde je stručný časový průběh těch asi pěti měsíců  v letech 1983 a  1984:

– v závěrečných měsících roku 1983 se mi podařilo přesvědčit tehdejšího předsedu OV Svazarmu v Hradci Králové o prospěšnosti nějakého uspořádání narůstajících ilegálních iniciativ v amatérském letectví u nás. A za tím účelem tyto ilegální nedšence a odvážlivce, jejichž zájem na nějakém spolku překročil číslo 60 ze všech částí státu, svolat na jedno místo a pokusit se společně řešit tuto situaci. Tato iniciativa zezdola, po nichž ale soudruzi na všech stupních směrování nás všech do světlých zítřků vroucně volali, se setkala s odmítavým stanoviskem vedoucím k zákazu takové i obdobné činnosti. A posléze, když jsme si(tedy hlavně já sám) ani potom nedali říci, vyslali k nám skryté výhružky, které nevěstily nic dobrého.

-v lednu 1984 jsme tedy prostřednictvím OV Svazarmu rozeslali na několik desítek adres : informační zprávu , dotazník, pozvánku a program o chystané akci

-21. února 1984 pak návrh činnosti jakéhosi spolku

-a pak přišel zákaz od velmi kovaného soudruha, jímž byl tehdejší předseda KV Svazarmu

-27.2.1984 jsme tuto akci, tedy hlavně OV Svazarmu poslušný svých nadřízených, odvolali

-28.2.1984 jsem napsal osobní dopis tehdejšímu předsedovi ÚV Svazarmu

-13.3.1984 jsem se zúčastnil rozpravy o VLL(velmi lehkých letadlech) na strojní fakultě ČVUT v Praze, kde mimo jiné vystoupil prof. Jerie, Ing Mikula, Ing Matějíček a další. Vedly se upřímné řeči o předpisech, o výkonech létajících strojů jednomístných i dvoumístných, o velikostech letových násobků, o minimální rychlosti letu, o obsahu nádrží, o profilech,……..Bylo to povzbuzující.

-a protože jsem nebyl příliš poslušný a ta předchozí akce mě utvrdila v tom, že jsme nechystali žádný zločin, tak jsme 24.3.1984 na permanentním modelářském letišti v Hradci Králové uspořádali, před tím odvolané, setkání. Tentokrát to již nebylo pod patronací OV Svazarmu. Takže to mělo jakýsi ilegální nádech.

-pak mi přišel dopis od místopředsedy ÚV Svazarmu, datovaný dnem 6.4.1984. V něm mi bylo mimo jiné vysvětleno, že nemám žádnou vlastní iniciativu punktovat, pokud o souhlas předem nepožádám správnou svazarmovskou vrchnost. OV Svazarmu to zřejmě nebyl. A že to jistě pochopím a budu se řídit zásadami demokratického centralismu. Jenže já jsem to pochopil asi špatně, protože jsem tu akci uspořádal dříve než stačili na ÚV Svazarmu ten dopis sesmolit na lepším papíře a lepším psacím stroji, než jsem měl já doma.

-a pak jsem přemýšlel jak dál, ale nic jsem nevymyslel.  A po krátké době, jak bylo tehdy zvykem, mně přišla  různá varování, abych toho raději nechal, protože kdybych toho nenechal tak bych mohl mít určité potíže, třeba jak jsem to vlastně myslel a co jsem tím sledoval,….. Tak jsem s pocitem určité viny  vysvětloval mnoha lidem, že zatím nemám takové možnosti vůči vrchnosti, abych v tom mohl pokračoval. Jestli jsem byl zbabělý, to nedokáži ani dnes posoudit. Museli jsem všichni počkat až na změnu společenského systému do roku 1990 kdy vznikla LAA. Aeroklub tohoto státu přetrvává stále.

                    

Nebylo to asi příliš zajímavé čtení, protože to jsou většinou nudné papíry z doby, kterou nemalá část českých občanů-příznivců létání nezná. Neboť tehdy ještě nebrala potřebnou míru rozumu nebo o tom nevěděli.

Někdy je však poučné si minulost připomenout pomocí faktografických informací, jakkoliv jsou nudné. Abychom to trochu zpestřili přikládáme dva obrázky z knihy M.A. Markowskiho – „Ultralight Aircarft“ z roku 1981.

 

A to je zhruba všechno z té doby o tom jak jsme se pokoušeli v roce 1984 pomoci vytvořit podmínky pro každého, kdo tady chtěl létat.

A tenkrát se nám to nepodařilo.

19. 12. 2011 © Jaroslav Lněnička