Když jsem se probíral jedněmi staršími materiály, které jsem našel v jedné ne příliš často otvírané zásuvce, našel jsem několik starších fotografií ze 70. let minulého století. Napadlo mě, že by mohly být doplňkem článku zveřejněném v jednom z předchozích čísel našeho magazínu, pojednávajícím o tom, jak jsme se marně snažili o „laskavé“ povolení tehdejších mocipánů k tomu, aby bylo povoleno a umožněno pod jejich arogantní patronací oficiální poletování amatérských nadšenců té doby. Jak to probíhalo a dopadlo bylo již v našem magazínu zveřejněno.
Dostal jsem ty fotografie v roce 1984 od pana Rapáče z Havlíčkova Brodu. O něm již byla zmínka v tom předchozím článku. Jsou to dvě fotografie z letu na závěsném kluzáku J.Vyskočila z 20. let, který odvážní nadšenci postavili a pak několik let neoficiálně provozovali. Fotografie nejsou příliš kvalitní, ale jsou poplatné té šedivé nicotné době, kterou jsme byli nuceni tenkrát po několik desetiletí nějak žít. A přežít, což se povedlo. Přiložil jsem k nim ještě jeden náčrt toho historického kluzáku, aby bylo patrno o čem je řeč.
A pak jsem našel ještě trochu více fotek z přibližně téhož období. Bylo to někde pod Orlickými horami, možná za Žamberkem a byla zima. Což je patrné z těch obrázků. Pokud bychom je prohlíželi pouze se znalostmi dnešního stavu poletování na závěsných kluzácích, pak by asi nebyly příliš zajímavé. Snad trochu podivuhodné.
Co na nich je možné vidět? Je to mírný zasněžený kopec a pod ním je kravín nějakého tehdejšího JZD. Na svahu jsou tři létající stroje, za letu se zavěšeným pilotem, jejichž koncepce je poplatná tehdejší době. Většinou se nazývaly „rogala“. Za zmínku stojí jejich konstukce a pak také potah. To byla nějaká průhledná, asi polyesterová folie, z podobného materiálu byly i ubrusy na stůl. Odtokové hrany těchto kluzáků však nebyly vyztuženy a za letu kmitaly se značnou frekvencí s výchylkami ± 2 cm. To nebylo příliš povzbudivé v tomto chladném počasí. Byla to celkem dobrá demonstrace Karmánových vírů v úplavu za křídlem. Do jaké míry to mohlo ovlivnit jejich výkony netroufal jsem si posoudit. Ale ani ten chrastivý zvuk nebyl pro mě příliš uklidňující. Snad to bylo tím, že na „ŠK 38“ se takové zvuky nevyskytovaly.
Co na těch obrázcích není vidět.
Jak jsem asi po hodině pokukování a mrznutí na svahu pochopil, byla to skupina nadšenců, ti s těmi rogaly, z nichž někteří se dostavili na kopec z nějaké celonoční společenské zábavy. Pak jsem tam zaznamenal nejméně jednoho „instruktora“, který obětavě a od základů ty odvážlivce, jež zřejmě poprvé nebo alespoň ne již vícekrát, instruoval jak si mají počínat. Naštěstí nefoukal nijak silný vítr, spíše skoro žádný a tak ty nebezpečně vypadající pokusy nedopadly nijak tragicky. Nejméně v jednom případě však narazil kluzák s pilotem do skupiny stromů na levé straně a spadl dolů asi ze 4m výšky. Ti odvážlivci opravdu neměli dostatek zkušeností s ovládáním těchto strojů. Tím ale nechci znevážit úsilí a odvahu a obětavost všech kdo se na této akci podíleli. My jsme jenom „čuměli“ a asi po třech hodinách odjeli.
Na co ale nemohu zapomenout dodnes, co jsem viděl zblízka a co mi ještě teď připadá jako neskutečná událost. Byl jsem svědkem toho jak se jedna mladá dáma v sukni, krátkém kabátku a s botami na vysokých podpatcích ( vůbec jsemnepochopil jak se takhle obutá mohla dostat na ten zasněžený kopec) nechala připoutat k rogalu. A pak po několika pokusech ji dvěma pomocníky uvést ji do pohybu připomínajícího let, skončila dost prudce přídí ve sněhu asi 50 m od místa startu. A pak to opakovala ještě jednou. Byl jsem z toho všeho v mírném šoku. Té odvážné mladé dámě, které zřejmě poprvé visela v popruzích rogala, jsem se obdivoval a zároveň podivoval. Myslím, že po těchto pokusech, mimo jiné také dost prochladlá, odešla dolů.
I takhle odvážně, obětavě a asi i pokoutně se v té ošklivé společenské době snažili skupiny nadšenců amatérského létání prosadit. V tom jsme se jim snažili pomoci, jak napsáno v jednom z předchozích článků, ale neuspěli jsme. Nikdy už jsem se s těmi lidmi, které jsem ani neznal, nesetkal. Zapomenout na to mrazivé nedělní dopoledne strávené v jejich blízkosti, však nemohu.
7.2.2012 © Jaroslav Lněnička
Byly to opravdu krásné časy,ne skrze politickou situaci ale opravdové nadšení mnoha lidí pro něco nového.Létání v zimě,po veselé noci, jistě nebyl standard který by vystihoval tehdejší situaci kolem létání na rogalech.Novoroční akce podobného typu jsme pořádali na severu také…P.s. na ŠK 38 asi nic „neflatrovalo“krom šály pilota ale nikdo si ho také sám nepřinesl na kopec a sám neodletěl na stokilometrový přelet.A to na trubkách potažených igelitem není nemožné,a o to šlo
Zcela náhodou jsem našel tuto stránku s pěkným pojednáním o vrtulích a následně jméno Lněnička, který se hlásí k nám dědkům. Možná se pletu,ale neřadíš se také mezi ty milovníky letu kteří neváhali si neváhali rozbíjet kokos na kopečkách se svými „stroji“. Jméno je mi povědomé, leč pamět chabá.Také, jako mnozí jsem ještě před příjezdem Francouzů pobíhal s vlastní konstrukcí rogala.Potom mi to dost let vydrželo jako hlavní sport a dnes zápolím s manželkou která již nechce pro mne pod kopec jezdit.Jinak létám UL.Ale v kažém případě zdravím a přeji hodně čtenářů. KZ
Zvonaři Karle,
patřím již také nějaký čas k dědkům, ale na kopcích s rogalem jsem se nepohyboval, jenom jsem do toho trochu mluvil, když se někdo na něco ptal. Já jsem si odbyl učednická léta na SG 38, Granich II a Grunau Baby, pak mě od toho soudruzi odstavili a já už jsem se k tomu nevrátil.
Díky za vlídné posouzení našeho magazínu, děláme co můžeme.
S upřímným pozdravem
J.Lněnička