Byl to takový nápad, ten vznikl mimo Českou republiku, zdali by bylo možno postavit obrovskou „Vlašťovku“, jak ji známe z dětských let, kdy jsme je vyráběli z papíru. Byly postaveny nejméně dva stroje o rozpětí mnoha metrů. Materiálem byl polystyren a použité profily v nosné ploše byly velmi tenké, možná tvaru rovných desek. Tyto obrovské UAV byly opatřeny vrtulovými pohonnými jednotkami. Nedlouho po tom co se dostaly do vzduchu se zřítily, když jejich nepevné  nosné plochy se zhroutily po náporech tlakových sil vzniklých dynamickými účinky vzduchu. Přítomní podporovatelé i stavitelé během krátkých letů  jásali, protože to byl opravdu neobvyklý a zasloužený pohled po mnoha hodinách poměrně úporné práce. Dost podobně si asi počínali pionýři letectví v 19. století. Ti z toho však takovou radost neměli, protože jim šlo o zdraví, životy a nakonec i o holou existenci.

Nějak mi to nedalo a věnoval jsem čas tomu, abych se pokusil navrhnout něco obdobného, neboť se i u nás vyskytlo několik nadšenců, kteří se snažili něčeho podobného dosáhnout. Nevím jak dopadli. Žádnou velkou odezvu jsem nezaznamenal, aspoň ne úspěšnou. A tak jsem začal.

Nejdříve jsem  zadal výrobu, to jest výřezy křídla z polystyrenu, jednomu  výrobci a pokoušel jsem tento kluzák vícekrát na travnaté louce uvést do vzduchu. Celkem ne neúspěšně. Byl jsem však nucen poopravit svoje předchozí představy o poloze těžiště. Bylo nutno ho posunout dopředu o cca 10 mm. Přiměl jsem ho ke klouzavým letům v délce asi 20 m, což byla činnost na několik zajímavých odpolední.

Pak jsem ve spolupráci s jiným výrobcem modelů, který nosnou plochu „Ošklivky“ zhotovil, ten UAV sestavil. Původně neměl lichoběžníkové nástavce křídla. Jeho rozpětí bylo 1 400 mm. Stejně jako u předchozí neřízené verze.

A ten druhý stroj, ještě stále s menším rozpětím,  jsem osadil vrtulovou pohonnou jednotkou o max. příkonu cca 300 W. S ním jsem v loňském roce absolvoval několik testů. Bylo to dost náročné a ne vždy se mně dařilo jak jsem si představoval. Zlámal jsem dva trupy a jednou se zastavil o vysoký strom na břehu Orlice. Bylo to jen tak tak. Někde bylo něco nesprávně. Ale lety nebyly úplně zavrženíhodné, spíše naopak. Nicméně jsem to na rok odložil.

Letos jsem, ale přece jen přidal oba dodatečně vyrobené lichoběžníkové okrajové nástavce křídla a zhotovil další trup. Zatímco střední obdélníková a obě lichoběžníkové části jsou bez geometrického zkroucení, mají oba nástavce plynulé negativy cca 1°.

Měl jsem opět potíže s těžištěm. Dostal jsem je na správné místo teprve po přidání další cca 200 g zátěže těsně za motorem(z toho si neberte příklad, to byla moje chyba, tak s to nemá dělat). Přední část trupu měla být totiž  o cca 85 mm delší. Ne že by příliš selhaly výpočty moje nebo ty dostupné programy na internetu, ale létající stroje bez VOP jsou přece jenom náročnější na spolehlivé letové vlastnosti.

Tento stroj jsem opatřil ještě SOP s ovládanou směrovkou. Řízení  se zlepšilo znatelně. Z čehož lze vyvodit ponaučení, že samokřídla bez SOP je obecně velmi obtížné řídit, i když  to není nemožné.

Pak jsem již poletoval bez obtíží a i vzhledem k poměrně nízkému zatížení i dost úspěšně a to i ve větru.

Na dalších obrázcích je tento stroj zachycen včetně profilu křídla.

A tak byla celkem úspěšně uvedena do pohybů vzduchem, jež lze nazvat létáním, napodobenina vlašťovky.

Sepsal jsem to velmi stručně, protože zas tak velký přelom v letectví, tím mým experimentováním, nenastal.

5. 11. 2013 © Jaroslav Lněnička