Jak napovídá název  pokusím se přiblížit současnou tendenci u akrobatických modelů kategorie F3A, které mají maximální rozměry nosné plochy 2m a celkovou hmotnost menší než 5,001kg.

Tyto modely jsou schopny zalétat všechny prvky známé u skutečných akrobatických letounů a pravděpodobně ještě nějaké jiné, které by jejich osádky vzhledem k přetížením nepřežily. Modely jsou na tom tedy trochu lépe.

Kdysi dávno, před dejme tomu 45 lety u nás, to byly „jen“ přemety, vývrtky, lety na zádech, souvraty a nějaké strmější stoupavé či klesavé lety. Kdo se pokoušel o výkrut měl velké potíže. Nožový let byl futuristickým pojmem.

Katastrof bylo nemálo. Příčinou byly modeláři, kteří se snažili svoje výtvory přimět k těm krkolomným kouskům, ale také mnohdy selhání RC souprav a pohonných jednotek.

Dnes má na neúspěších rozhodující vliv zkušenost a nadání pilotů těchto modelů. Technika funguje dnes již dost spolehlivě. Někdy se může stát, že nepříznivě ovlivní let i nedostatečná pevnost či tuhost některé části modelu. Jsou to i aerodynamické síly či momenty, mezi nimiž je častější vliv  kmitání některých částí, například křidélek nebo pohyblivých dílů ocasních ploch.

Kvalitu prováděných obratů a manévrů ovlivňuje samozřejmě i momentální počasí, což však provází nepříznivě i skutečné letouny na jejich soutěžích v akrobacii. No a hodnocení ovlivňují bezesporu i rozhodčí, což je běžné u jakýkoliv soutěží, kde se vyskytují.

Modely kategorie F3A používají nyní stále častěji pohon elektrickým motorem, který jim poskytne společně s vhodnou vrtulí právě vhodný tah pro ten který obrat. Baterie nezbytné kapacity  jsou rovněž podmínkou další nutnou.

Než pokročíme dál připojuji jednu skicu dvou RC modelů z počátků 70. let 20. století.

Koncepce přiměřené možnostem a znalostem tehdejší doby. Přesto byly dost úspěšné. Všimněte si postranních ploch trupů. Nebyly nijak zvlášť mohutné.

V další skice je rovněž akrobatický model z té doby, ale tentokrát upoutaný. Ten již má poměrně mohutný bokorys trupu. Model měl za úkol mimo jiné létat i nad hlavou modeláře a k tomu se takový trup hodil.

A pak to pokračovalo čím dál rychleji, protože prostředky k dálkovému ovládání modelů společně se stavebními materiály a technologiemi a také díky mnohem lepším pohonným jednotkám, kde i vrtule zaznamenaly značný pokrok, kupředu. Pozadu nezůstaly ani novější aerodynamické poznatky, které postrčily vývoj rovněž dál po správné cestě.

Mezi jinými, ač snahy o takováto řešení zřejmě lze zaznamenat již dříve, patří například například profily s tlustou odtokovou hranou, spíše svislou stěnou. Co to má za smysl zeptá se skoro každý kdo vyčetl ze sdělení renomovaných aerodynamiků počínaje Žukovským přes Munka, Prandtla, Wortmanna, Epplera, Seliga, Hepperleho a dalších, že odtoková hrana má být co nejtenčí. Protože to souvisí s účinností profilu, to jest s poměrem vztlaku a odporu?!?!

To se začíná objevovat například  u akrobatických modelů F3A a bylo to možné pozorovat také na křídlech některých skutečných akrobatických strojů například „Unlimited“ a zřejmě i jinde.

Zcela určitě také u spousty modelů letadel, jejichž nosné plochy jsou tvořeny rovnými deskami o tloušťkách od 6 do 10% bez jakékoliv úpravy tvaru!!! Vypadá to hrozně, ale celkem to funguje, když si odmyslíme zbytečně velkou  vynakládanou energii na let.

V následujícím obrázku je možné spatřit jeden z možných tvarů profilů jaký se nyní, již po nějakou dobu, užívá na svislé ocasní plochy modelů F3A.   Všeliká hodnocení, jak jsem je zaslechl ponechávám stranou. Nechť pozorný čtenář posoudí sám oč asi běží.

A zde jsou aerodynamické charakteristiky tohoto profilu pro nižší Re čísla.

Posuďte sami jaké jsou průběhy součinitelů vztlaku a odporu a také jejich minimální a maximální hodnoty. Součinitele vztlaku se výrazně zvětšily, ale zároveň se zvětšily  součinitele odporu a to několikanásobně. Prý to významně zlepšuje letové vlastnosti například v nožovém letu?!?!

To ale není všechno, co je ještě využíváno u těchto akrobatických modelů.

V posledních několika letech začaly být používány jakési pomocné plošky umístěné na trupech. Jsou zvány T-can. To zatím nedokáži převést do češtiny, snad kdyby to bylo například T-shirt. Ale je to úplně něco jiného.

V dalším obrázku je jeden z příkladů kdy je takováto ploška, nepříliš rozměrná, umístěná nad horní stranou trupu.

Měla a snad se jí to i podařilo, „umravnit“ proudění kolem trupu modelu.

Zanedlouho přišla další úprava s T-can ploškou větších rozměrů umístěnou v horní části trupu. To snad bylo výsledkem vývojové aktivity francouzských modelářů. To je zachyceno v dalším obrázku.

Účinky mají být velmi příznivé pro veškeré „lomcování“ s modelem během letu, zejména se usnadnil průběh nožového letu.

Protože však nic není navždy tak přišla na svět další úprava, jak jsme ji převzali z informací letošního Mistrovství světa F3A. A ta je v obrázku následujícím.

A ejhle, tady jsou již T-can plošky DVĚ. Jedna nad křídlem a druhá pod ním. Z doslechu jsem zachytil, že změny během letu se proměnily znovu ještě příznivěji.

Osměluji se ještě upozornit na tandemové uspořádání dvou protiběžných vrtulí, jež se liší poněkud průměrem. Použití planetová převodovky pohonné elektrické jednotky je nezbytné a také ne příliš levné. Životnost s ohledem na rozměry ozubení zatím uspokojivá.

Tady bych mohl s informacemi skončit a nekomentovat to co jsem viděl na vlastní oči jen zčásti. Byl jsem však, aspoň doufám, objektivně informován o tom jak se měnily  letové vlastnosti akrobatického  stroje, když jsem byl kontaktován zda bych něčím k tomu nepřispěl.

„Hraběcí rady“ se udělují snadno. To však nebyl a není můj případ.

Shrnu to stručně takto: zpočátku se to údajně zlepšilo, pak zase ne a nakonec to dopadlo snad úspěšně.

Co bylo předmětem snažení? Proto jsem vlastně sepsal tento článek.

Umístit pomocnou plošku na trup akrobatického modelu není zas tak obtížné. Zvolit její velikost, tvar a profil není také neřešitelné.

Komplikace nastávají však tehdy, když se opomenou vlivy: výšková poloha těžiště, směrování osy tahu pohonné jednotky, vzájemné nastavení křídla, VOP a T-can a také úhel seřízení stroje. Vliv vrtulového proudu není také zanedbatelný a zřejmě ho zčásti umravňuje použití dvou protiběžných vrtulí.

Když se to ale postupně povede, tak má být výsledek pozitivní.

A to je o přídavných ploškách na trupech modelů letadel zatím všechno.

Ještě nakonec : v této kategorii prý nastupuje módní vlna používání dvouplošníků. Je jich snad čím dál více.

23. 7. 2014 © Jaroslav Lněnička