V současné době rozvířené mnoha UAV a  koptérami by snad nemuselo být od věci připomenout něco z toho co se událo v aviatice, tomto odvětví obsahujícím spoustu neotřelých nápadů ať již od amatérů, snílků či profesionálů.

Je to jen krátká zmínka o tom co, v počátcích 20. století, kdy došlo k bouřlivému rozvoji letectví,  snad mohlo nebo mělo být snahou o řešení co nejmenšího odporu nosné plochy letadel těžších vzduchu.

Vírová teorie křídla (Němec Kutta a Rus Žukovskij) byla již na světě a používá se s různými korekcemi  dodnes. Je tu však jedna potíž, je jich samozřejmě více,  a tou je vliv konečnosti rozpětí křídel i ocasních ploch, vrtulí a rotorů.

Princip létání strojů těžších vzduchu je založen na dynamice proudění vzduchu (pokud zůstaneme na Zemi) kolem nich, jejich proměn a z toho vznikajících sil a momentů, jež potom ve výslednicí můžeme nazvat vztlakem, odporem a momenty. Nejdůležitější částí těchto strojů jsou pak jejich nosné plochy.

A na koncích těchto ploch –  křídel, rotorů, vrtulí a podobně se dějí věci pro letectví nevlídné. Vznikající okrajové víry jsou nepříjemným a obtížným jevem, kterého se nedokážeme zatím ( a asi těžko vůbec někdy) zbavit.

Tyto víry a z nich rezultující  tak zvaný indukovaný odpor neexistují pouze ve dvou případech. Buď stačí vyrobit křídlo, vrtuli nebo rotor nekonečné délky ) a zbavit se obou nebo více jeho okrajů nebo nastavit takové podmínky proudění a s tím související polohu vůči jejich směru, že vznikne pouze odpor a žádný vztlak.

A to napadlo z těch mnoha desetitisíců aviatických nadšenců na celém světě mnohé z nich a ti se dali do zkoumání toho co by se s tím mohlo nebo mělo dělat. Vzpomeňte například na „winglety“ ( viz článek v jednom z našich dřívějších magazínů) nebo jiné úpravy nosných ploch. Dva, víc než stoleté příklady z nich uvádím v následujících obrázcích.

A pak se vyskytli další, kteří navrhli řešení radikálnější, aby zřejmě indukovaný odpor odstranili úplně. Což se dosud nepodařilo.

Takové příklady jsou v dalších obrázcích z Anglie.

Je to pravděpodobně uskutečnění nápadu k odstranění vlivů okrajů křídla a tím i nepořádků tam vznikajících při vyrovnávání rozdílných tlaků na jeho horní a spodní straně. Je ale také možné, že důvodem mohlo být něco jiného.

Byl to Angličan Lee Richard a jeho „Annular Monoplane“, který zhotovil v několika verzích a snažil se jej přimět k letu. Což se zřejmě nepovedlo úspěšně natolik, aby se toho ujali nějací následovníci.

Zdržuji se opět, jako v článku o Rusovi Možajském, jakýchkoliv komentářů. To ponechávám na našich čtenářích.

Pokus to byl pozoruhodný.

V pozdějších dobách až do dneška je možné najít v aviatice obdobné iniciativy, které svědčí o nezlomnosti ducha těch, kteří si předsevzali změnit dosavadní stav. Tak to má být, protože na stromy bychom se již vracet neměli.

Dnes může být podobným příkladem vertikoptéra, která však spojuje možnosti vertikálního startu a přistání s vrtulovou pohonnou jednotkou zabudovanou otočně v otvoru pevné nosné plochy s následným využitím využitím jejího vztlaku v jiných fázích letů. Pokus o suplování nekonečné plochy je patrný na VOP. To již bylo v nedávné minulosti použito vícekrát.

Možný příklad řešení vertikoptéry je v posledním obrázku.

26. 3. 2015 © Jaroslav Lněnička