Od úspěšného mezipřistání SI 2 na Hawai při cestě na sluneční pohon kolem světa se zatím nic neděje, tak si dovolím přiložit trochu vzpomínek z aviatiky, jichž jsem byl přímým aktérem, ač jsem o to nijak vždycky nestál.

Použiji k tomu několik obrázků restaurovaného MIGu 15, které jsem pořídil  před několika týdny na hradeckém letišti. Dva jsou zde.

Bylo to v době korejské války v roce 1951, když jsem viděl poprvé dva MIGy 15 za nízkého průletu u Mimoně. V té době soupeřili v Koreji s americkými Sabry, které měly o cca 1000m nižší dostup a tak byly MIGy ve výhodě. To jsme se dozvídali na letištích a také jsme neoficiálně věděli, že s nimi tam létají Rusové.

Později, asi za 4 roky jsem se vyskytl na místě, kde jsem asi být neměl a byl jsem účastníkem ostré střelby MIGu 15 kanonem při strmém sestupném letu ve výšce asi kolem 150 metrů. Zůstal jsem s „hubou dokořán“.

Byly to, ty MIGy, na tehdejší dobu neobvyklé koncepce a tak jsme se o ně samozřejmě nejenom my zajímali. V těch letech bylo totiž ještě možné vidět na některých doznívajících aviatických akcích, například na leteckém dnu na hradeckém letišti, kořistní Me 262 – Schwalbe. Byl to impozantní stroj a v nízkém průletu při rychlosti kolem 700-800km/h úžasný zážitek. MIG 15 i Sabre  byly již o něco rychlejší.

K tomu dávnému hradeckému leteckému dni ještě přidám, že jsem viděl, stejně jako několik dalších tisíc návštěvníků, poprvé helikoptéru za letu. Byl to dvourotorový německý kořistní stroj, který se předváděl také nízko nad početně obsazenou tribunou a uváděl v neskrývaný úžas diváky, jednak hlukem a pak také prudkým víření prachu a kelímků od piva. Pak odletěl asi 50m od tribuny. Z pravého motoru se mu zakouřilo, rotor snížil otáčky a tím i vztlak. Helikoptéra se převrátila na bok, zatímco levý rotor se stále točil a asi z 12 metrů dopadla krutě na zem. Stát se o to o několik desítek vteřin dříve nad tribunou, byl z toho masakr!!!

A teď nepatrný životní zážitek, o nějž jsme nestál vůbec a měl jsem v něm hlavní roli.

Bylo to na jaře v roce 1953, když jsem v Praze navštěvoval strojní fakultu a po předchozím přerušení základního plachtařského výcviku, kdy jsem asi 40 startech na SG 38, asi 10 na Kranichu a 3 na Grunau Baby II, jsem požádal o jeho pokračování. V té době to byl již Svazarm, který nahradil předchozí Masarykovu leteckou ligu, Československý svaz lidového letectví a Doslet ( v těch všech jsem byl během té bouřlivě pokroucené doby postupně členem), kam jsem poslal příslušnou žádost.

V té době už neexistoval aviatický časopis Letectví, ale stala se jím Křídla vlasti, podle poslušného opisování z tehdy největší země na světě – SSSR. My jsme ho samozřejmě četli, protože nic jiného zde běžně dostupného z letecké branže nebylo. Rozlet myslím již také nevycházel. Ale měli jsme možnost při návštěvách Technické knihovny v Klementinu si občas vypůjčit časopisy cizí, které sem k nám ještě nějakým nedopatřením docházely. Asi byly dlouhodoběji předplaceny.

Takže nastala následující situace.

V Křídlech vlasti se na titulní straně a první vnitřní straně objevily „fotografie“ MIGů 15. Aspoň to tam tak bylo uváděno. Byly to příšerné dvoubarevné, rozmazané a zřejmě schválně pokřivené fotografie, aby z nich nepřítel nic nepoznal, ale abychom my byli hrdi na to, že takové vítězné létající stroje tady jsou. To jsme byli překvapeni?!

Naneštěstí jsme si vypůjčili v Klementinu ve zhruba stejné době švýcarskou Interavii, nevím již, který to byl ročník, kde byl na prostřední  dvoustraně explozivní obrázek MIGu 15 se všemi detaily. Včetně výzbroje a její charakteristiky. A to jsme si prohlíželi velmi podrobně. V té době ještě pořizování kopií nebylo tak běžné a možná, že to ani nešlo.

To by celkem nebylo zase asi nic tak mimořádného, ani v té ničemné době, kdy už naštěstí Stalin i Gottwald to tady nemohli vydržet a odešli trápit jiné bytosti někam jinam.

Jenže!!

Já jsem neměl „chytřejší“ nápad než ten, že jsem napsal slušný dopis do Křídel vlasti, kde byl tehdy myslím šéfem jeden člen Aeroklubu Hradec Králové, kterého jsem samozřejmě znal u letiště. A dovolil jsem si tehdejší vrchnosti navrhnout, když už nemohou zveřejnit kvalitnější fotografie MIGů, aby přetiskli alespoň to co znají už nějakou dobu ve Švýcarsku.  Pár týdnů se nic nedělo. Žádná odpověď.

Dokud jsem nepřišel do hradecké pobočky Aeroklubu Svazarmu, abych se pozeptal, kdy už budu moci pokračovat v plachtařském výcviku. A to je ta scéna a navazující průběh, které jsem nechtěl být aktérem.

Maličko to odlehčím a zveřejním další dvě fotky MIGu 15 ze 26.6.2015 z hradeckého letiště.

Přišel jsem a pozdravil, zdvořile se dotázal co je s mojí žádostí. Na odpověď mého dotazu jsem dostal otázku ….. “ Jak se jmenuješ, soudruhu“.

Když jsem odpověděl podle pravdy, zvedl se vedl mě mladší soudruh a řekl silným hlasem „Tak pojď sem, soudruhu“.    a ukázal mi na roh nejbližšího stolu, kde pod sklem byly složeny útržky rukou psaného papíru A4.

I poznal jsem roztrhaný můj dopis adresovaný před nedávnem „Křídlům vlasti“, na který  dosud nepřišla žádná odezva. Přešlo mě najednou veškeré radostné očekávání, že budu opět někde na letišti u kluzáků a také občas v nich.

A teď primitivní, hnusná začala litanie mladého kádrového strážce čistoty komunistické víry, v níž jsem se dozvěděl spoustu nesmyslných a negramotných informací o světlé budoucnosti náš všech a zejména dělnické třídy a pracujících rolníků ( z toho jsem již měl za sebou dvě zkoušky z marxismu-leninizmu na strojní fakultě v poněkud lepším dramaturgickém podání na přednáškách) a začalo mě být ouzko.

No a pak jsem se dozvěděl od tohoto soudruha, jemuž ležela na bedrech budoucnost celého vesmíru, že nejen že nebudu moci pokračovat v plachtařském výcviku, ale že se zasadí i o to, abych na pražské technice skončil. Protože jsem se provinil vší možným i nemožným, co se žádnému soudruhovi nemůže nejen líbit, ale cítí se i dotčen a ponížen tím jaký jsem napsal dopis a takové dacany nemůže dělnická třída nechat studovat.

A bylo po ptákách, to jest po dalším poletování po němž jsem toužil, i když se mě někteří přítomní pracovních Aeroklubu zastávali a snažili se alespoň odvrátit hrozbu vyloučení ze studia.

Nakonec jsem na strojní fakultě zůstal, ale plachtění bylo ztraceno.

Ten průběh jsem zkrátil, i když zase tak jednoduché v příštích dnech to nebylo.

Zbyly na mě do budoucna jenom modely letadel a pak neoficiální podvečerní přednášky z aerodynamiky a mechaniky letu na katedře termodynamiky u pana prof. Peška, doc. Bauera a ing Ježka. Ale i ty pak skončily, aby snad nevznikla nechtěná konkurence VTA v Brně, kam bylo veškeré vysokoškolské letectví již před tím přemístěno.

Takhle jsem se já setkal s MIGem 15.

Nezanevřel jsem na něj, ale Svazarm a jeho mnohé funkcionáře nemám dodnes v oblibě ani trochu, neboť jsem s nimi vytrpěl nejen v leteckém modelářství až příliš. A ztratil zbytečně času s jejich arogancí a negramotností.

12. 7. 2015 © Jaroslav Lněnička