I když jsme již poněkud dříve přivedeni na svět, který pořád zatěžujeme svoji přítomností nebo právě proto, tak si troufáme připomenout něco z toho co se stávalo tak dávno, že již mnoho aktérů těch dob není mezi námi. A ti co se setkávají s dnešní aviatikou, ať již skutečnou či s leteckomodelářskou, snad přijmou toto malé slohové cvičení vlídně.

Neděláme to proto, že bychom chtěli mentorovat nad tím co se děje dnes a jak by to mohlo být jinak, ale ani proto, že by se nám líbilo uplatňování dřívějšího budovatelského hesla -„Mladí vpřed, staří na svá místa“.

Je to jen několik útržkovitých vzpomínek pana Oldřicha Nováka, dříve velmi aktivního leteckého modeláře v Jaroměři, pak v Hradci Králové a nyní na odpočinku ve Šluknově.

Dovolil jsem si vybrat několik odstavců ze dvou dopisů, které mi Olda poslal v posledních několika měsících a společně se zajímavými fotografiemi (bohužel ne příliš významné kvality) je prezentuji v našem magazínu.

Vycházím také z toho, že se čtenáři těchto řádků nebudou cítit dotčeni když zde najdou několik vět o tom jak to bývávalo.

Takže k věci, budu citovat jen s mírnými úpravami, abych nepokazil celkový dojem:

Jako většina jsem začínal s kulatými špejlemi. V Malém čtenáři vyšel plánek IPRO 401 Č. Formánka a popis stavby, rok 1939/40.Ještě jsem tomu moc nerozuměl. V roce 1945 v hradecké nemocnici mě naučil kreslit profily dle souřadnic jeden fanda.

Na modelu 401 jsem zkoušel různé profily, například G 527, G 482, EIFEL 400, CLARK Y. Myslel jsem, že záleží na velikosti klenutí, než jsem zjistil o co jde. V ČNA Josefov-Jaroměř nás vedl Mohles, výborný modelář, ale teoretikem nebyl, to jsem pak u kluků doháněl. Několik let potom jsem vedl kroužek v Jaroměři. Těm všem klukům z kroužku je už teď přes 75 let. Je to hrůza, už bychom s nepoznali.

Když jsem byl v septimě, tak mi aeroklub nabídl zdarma plachtařský výcvik. Ovšem naši nesouhlasili. Třeba to bylo dobře. Viděl jsem několik havárek větroňů a za války i motoráků. U větroňů to byla většinou chyba pilota. Třeba při přistávání zapomněl srovnat směrovku. Pilot to přežil, větroň byl odepsaný. Nebo kolosální chyba na Krajánku ve vleku za střední závěs na navijáku (říkalo se za těžiště). Přitáhl knypl, měl být v neutrálu, větroň se zvrátil na bok a dole katastrofa. Zlomená páteř. Viděl jsem ten rozbitý větroň. Takže to nebyla žádná sranda, neznalost teorie.

Ani nevím proč to všechno píši. Skoro denně se probírám knihami od Tebe, o modelařině a vývoji letectví ve světě i u nás. Tak mě napadlo ozvat se Ti, abys´věděl, že stále vzpomínám na minulá léta, na modeláře, modely, letiště a létání, na známé tváře na soutěžích, na ty, kteří již nežijí. Kteří z mých známých ještě žijí nebo nežijí to ani nevím. Naposledy odešel Vašek Horyna. Před ním další, na příklad Vl. Špulák, známí z Josefova a Jaroměře, modeláři ze severu.

V roce 1950 ( já bych řekl, že v roce 1951, protože jsem tam byl taky-pozn. od J.L.) jsem byl v  kurzu pro leteckomodelářské instruktory v Hradci Králové v bývalém klášteře na Pospíšilově třídě. Bylo nás tam asi 30. Pak přijel nějaký člověk, řekl, že je E.Knittl z pražské Aero ( autor pozdější knížky – Výpočet modelu soutěžního větroně severské kategorie, r. 1955) a že nám dá jiný úkol, který zněl – vlastní konstrukce větroně. Zůstali jsme tam jen tři. To jsem měl za odměnu tenkrát první let v Sokolu M1C. 

V Hradci jsem se pak setkal s kluky na místě budoucího letiště pro upoutané modely a měl jsem místo modelu bumerang správně profilovaný. Plán na bumerang, který jsem vybrousil podle ruského časopisu VTM,  jsem poslal do Modeláře. T. Sládek mi odpověděl, že to uznává jako model dle zákonů aerodynamiky, ale že je to zbraň. Později přiznali, že neovladatelný model o váze 2 kg je mnohem větší zbraň než 20 dkg bumerang.

Pak jsem vstoupil do klubu (Modelklub Hradec Králové). aktivně jsem se zúčastňoval všech činností – dělal na jedné schůzi Mikuláše, navrhl a zavedl znak (logo) klubu (ten je používán dodnes), začal závodit…… Na soutěžích jsme se všichni znali. Zjistil jsem, že dělat gumáky je celá věda. M. Nový z Teplic mi dal pár vrtulí, pirelku (guma pro hnací svazek), plán Klímy. Pak jsem dělal vrtule svoje a Šimerda vyzvídal od koho jsem je obkreslil. Systém řízení od startu jsem měl dle Klímy, ale pak jsem přešel na ovládání klapky dle Tvého návrhu od časovače. Ten se mi zdá lepší a logičtější. Přesto obdivuji Němce Oschatze, který neměl ani kardan ani časovač.

Dcera mi chtěla udělat radost, tak mi koupila Modeláře. Byl jsem překvapen obsahem. To byly samé kupované kity a jejich úpravy. Copak už se nedělají normální modely?

Nezlob se, že Tě zdržuji tím dopisem. Nemusíš mi odpovídat, jen jsem se chtěl ozvat, abys´věděl, že ještě žiju. Žiju a vzpomínám. Oči mi příliš neslouží. Ty malé modely na gumu jsem dělal podle knížky, kterou jsi mi kdysi půjčil. Historické modely miluju, teď neslepím ani draka. 

Měj se fajn, děkuji za Tvoje knížky. Posílám pár fotek z mé modelářské činnosti.

                                           Olda Novák

Tolik z dopisů. To bylo v lednu a teď v červnu letošního roku.

Fotografie jsou tady.

5.6.2014 © Jaroslav Lněnička